Naše vědomosti o řecké hudbě jsou oproti ostatním oborům jejich kultury pouze útržkovité. Přetrvává mnoho nejasností v oblasti jejich notačních systémů. Až po druhé světové válce se začalo vynakládat obrovské úsilí směřující k pochopení řecké hudební kultury.
Na druhou stranu již víme, že byl hudbou proniknut celý život starých Řeků, a to jak soukromý, tak i společenský. Řecké mýty považovaly za vynálezce hudby boha Apollóna (jako ztělesnění duchovně tvůrčího principu). Nejslavnější hudební mýtus byl o pěvci Orfeovi, který byl synem právě Apollonovým a synem múzy Kalliopé.

 

Myticko-archaická doba

V počátcích tohoto období byly dvě kulturní centra, Kréta a Mykény.
Charakter krétské kultury byl nejspíše mírumilovný, také hodně světský až rodinný. Pouze veliké rituály byly provozovány na nádvořích paláců. S největší pravděpodobností právě odtud pocházejí náměty z dochovaných střepů nádob z Knóssu. Tyto náměty zobrazují tančící ženy v dlouhých sukních s poodhalenými ňadry.
Mykénské umění oproti tomu vyrůstalo v silně opevněných hradech a pevných vojenských organizacích. Poprvé se zde objevuje hrdinská epika, kterou provozovali potulní pěvci zvaní aiodové.
 

Období klasické

Bylo velmi krátké, za to však velmi plodné a hodnotné. V této době kulminovala veškerá kultura starých Řeků, tedy i hudební umění. Co se týče nástrojů, znali Řekové nástroje strunné (forminx, kithara, lyra), dechové (aulos, flétna, syrinx, salpinx, keras) i bicí.

Helénistická Doba

Řecká kultura se začala postupně rozšiřovat po rozsáhlých oblastech Asie a severní Afriky. Umění počala tíhnout k vypjatému výrazu. V kulturních centrech se prosazovali pouze profesionální umělci, zatímco amatérské sbory se stěhovaly na venkov. Zájem o umění vzrůstal i mezi chudšími obyvateli. V umění byl přiváděn k dokonalosti co nejvypjatější výraz. Došlo k velké proměně vkusu, ale i tak hudba prožívala neustálý rozmach.