Před několika lety se konala filmová přehlídka v plzeňském kině Eden, zaměřená na kulturní dění v období socialismu. Předmětem zájmu byly celovečerní filmy natočené od 60. do 80. let, jejichž společným námětem bylo ztvárnění života v tehdejším Československu a v dalších zemích socialistického bloku. Zajímavé je, že filmové večery nebyly veřejnosti předkládány jako souhrn trezorových snímků, šlo spíše o díla klasická, některá dokonce angažovaná v politickém režimu, která cenzurou prošla na výbornou. Mezi nimi byl např. Boj o Moskvu nebo oblíbený černobílý titul Král Šumavy. 

Filmových večerů se zúčastnila necelá tisícovka zájemců, většinou však mladých lidí ve věku kolem 25 let. Starší generace pamětníků tvořila jen zhruba necelou čtvrtinu z celkového počtu diváků. Součástí produkce bylo i promítání současných amerických snímků a tak se dalo očekávat, že o staré socialistické filmy nebude zájem. Výsledky však překvapily nejen organizátory, ale i veřejnost. Bylo to přesně naopak, díla ze zámoří se krčila v ústraní a na české, ale i některé sovětské snímky byly sály vyprodané.

Socialistické filmy uspěly na celé čáře

Filmoví kritici se tímto fenomenálním úkazem nenechali zaskočit, řada zahraničních soudobých filmů je totiž spíše povrchních, zatímco reálné obrazy ze života natáčené v naší zemi před mnoha lety mají duši, hloubku, jsou procítěné, lidé v nich mohou spatřit sami sebe, své vlastní osudy a životní příběhy.

Stačí si například stáhnout tituly Nebeští jezdci, Cikáni jdou do nebe, Cesta do hlubin študákovy duše, nebo velmi působivý sovětský celovečerní snímek Bílý Bim, černé ucho a zjistíte, že vás takové kinematografické skvosty nenechají chladnými.
Festival tedy nakonec splnil svá očekávání, a zda bude v budoucnu zájem něco podobného zopakovat, ukáže čas a především touha po docela obyčejném lidském životě.